Co vidět v Trnavě a tipy, kam na degustaci vína a medoviny

Trnava mě překvapila, i když jsem si myslel, že západní Slovensko znám nazpaměť. Ve městě bych nevynechal hradby, podzemí s kryptami a sklepy, městskou věž ani baziliku sv. Mikuláše. V okolí doporučuji degustaci vína v Terra Parna a medoviny v Medolandii, jen řidič ať nedegustuje.

Rychlá faktapodle Milana Bez Mapy

Kde jsem bydlel

V centru v Apartments 1620yr, v renesančním domě z roku 1620, o rok později v kaštelu ve Voderadech

Prohlídka zdarma

V červenci a srpnu začínají bezplatné prohlídky před městskou věží a trvají asi hodinu, já jsem šel na okruh Trnava sacra

Na kávu

Synagóga Café ve zrekonstruované synagoze, jedna z mých nejoblíbenějších kaváren na Slovensku

Medolandia

Vstupné 5 € od května do září, od října do dubna zdarma, v létě růže, v zimě medovina a perníky

Terra Parna

Degustační večeře ve vinařství v Ružové dolině bývají vyprodané měsíce dopředu

Co vidět v Trnavě a okolí? Přiznám se, myslel jsem si, že západní Slovensko mám prochozené křížem krážem a znám ho dokonale. Když mě oblastní organizace cestovního ruchu Región Trnava pozvala na návštěvu, řekl jsem si: „Proč ne? I když to asi nebude nic nového, aspoň si udělám výlet po Slovensku.“ A víte co? Všechno bylo úplně nové. Tady je, co v Trnavě navštívit.

Trnava patří k nejstarším městům na Slovensku. V roce 1238 získala jako první město na území dnešního Slovenska městská práva. Její historické centrum obklopují městské hradby, které patří k nejlépe zachovaným opevněním na Slovensku i v Evropě.

View this post on Instagram

Město bylo v minulosti centrem náboženství, vzdělanosti a kultury a je to na něm znát dodnes 🙂 A k tomu všechno to skvělé víno a medovina, které se tu dají degustovat od rána do večera. Věřte mi, zkusil jsem to, haha. Nejdřív ubytování, pak může prohlídka začít.

Tip na ubytování v historickém centru Trnavy

V Trnavě je spousta možností ubytování, takže vám můžu doporučit jen to, které jsem sám vyzkoušel. Když někde spím, mám rád autentická místa, která mají svůj charakter.

Ubytoval jsem se přímo v centru v Apartments 1620yr. Apartmány jsou v historickém renesančním domě z roku 1620. Je to významná ukázka měšťanské architektury a národní kulturní památka.

Architektura tohoto domu je typická pro renesanci: arkádové sloupořadí dodává budově osobitý historický ráz. Probudit se tu ráno, to byl zážitek. Pokud máte auto, můžete zkusit ubytování i v kaštelu Voderady, tedy v menším panském sídle, kde jsem bydlel o rok později. Víc o kaštelu i o parku, který se za ním skrývá, píšu níže.

Co vidět v Trnavě a okolí: památky a tipy podle Milana Bez Mapy

1. Proč se Trnavě říká Malý Řím a co za tím doopravdy je
2. Trnavské podzemní město, krypty a sklepy
3. Městské hradby Trnavy
4. Trojiční náměstí a vánoční trhy
5. Návštěva městské věže a výhled na celou Trnavu
6. Synagóga Café a kavárna v Divadle Jána Palárika

Proč se Trnavě říká Malý Řím a co za tím doopravdy je

Odpověď „protože je tu hodně kostelů“ jsem slyšel mnohokrát, už když jsem do Trnavy přijel poprvé. Až při poslední návštěvě mi to na bezplatné prohlídce města podrobně vysvětlil průvodce Slavomír Dzvonik z místního informačního centra. Musím uznat, že skutečný důvod je mnohem zajímavější než počet věží.

V roce 1526 prohráli Uhři bitvu u Moháče a o pár let později Turci obsadili Ostřihom (Esztergom), do té doby sídlo uherského arcibiskupa. Církevní elita potřebovala nové, bezpečné místo a vybrala si právě Trnavu, město se silnými hradbami. Ostřihomský arcibiskup sem přesunul své sídlo v roce 1543 a sídlo tu pak zůstalo téměř tři sta let, až do roku 1820. Přesně ze stejného důvodu se tehdy korunovačním městem stala Bratislava. Turci jednoduše obsadili původní centra země a všechno důležité se přesunulo na západ.

Trnava se tak na tři století stala náboženským i kulturním centrem celých Uher. V roce 1635 tu kardinál Péter Pázmány založil univerzitu, která sem přitáhla tisíce studentů. Řády jako jezuité, františkáni, paulíni, trinitáři, klarisky či voršilky si tu jeden po druhém stavěly vlastní kostely a kláštery. Právě proto má malé historické centrum tolik věží. Není to náhoda ani móda, ale důsledek toho, že se sem na tři století přestěhovala církevní správa celé země. Až v roce 1777 univerzitu přesunuli do Budína a Trnava o své výsadní postavení přišla, ale jméno Malý Řím jí zůstalo dodnes.

• Tip od Milana Trnava Tourism pořádá v červenci a srpnu bezplatné prohlídky města, které začínají před městskou věží, trvají asi hodinu a hodí se i pro děti nebo cizince. Já jsem se přidal k prohlídce „Trnava sacra“ zaměřené na sakrální památky. Průvodce chodí dokonce v dobovém kostýmu. Existuje i druhý okruh, „Trnava svetská“ (světská Trnava), který vás vezme na místa běžně nepřístupná, například na baštu městského opevnění.

Trnavské podzemní město, krypty a sklepy

Trnava, onen „Malý Řím“, skrývá zajímavá místa nejen na povrchu, ale i pod zemí. Její podzemí je labyrintem historických krypt, sklepů a chodeb, které se krásně zachovaly. Pokud hledáte neobvyklý zážitek s nádechem mystiky, trnavské podzemní město vás určitě okouzlí. Zarezervujte si komentovanou prohlídku. Podobné krypty a katakomby jsem navštívil i v Žilině a v Paříži.

Najdete tu starobylé krypty, které sloužily jako místo posledního odpočinku, i sklepy, kde se kdysi skladovalo víno a potraviny. Tyto prostory dokazují řemeslnou zručnost a promyšlené plánování našich předků. Během prohlídky se dozvíte, k čemu dřív sloužily a proč jsou dodnes tak vzácné. Mně se takové skryté podzemní prostory vždycky moc líbily.

Městské hradby Trnavy

Jedním z nejvýraznějších symbolů Trnavy jsou městské hradby, které se dodnes zachovaly jako působivá připomínka středověké slávy a strategického významu města. Vznikly ve 13. století, krátce poté, co Trnava získala privilegia svobodného královského města.

V té době patřily k největším opevněním ve střední Evropě. Hradby obklopovaly celé město a doplňovaly je vodní příkop, brány a obranné věže. Zachované úseky patří k nejlépe dochovaným středověkým opevněním na Slovensku. A víte, co je nejlepší? Že se po nich můžete jen tak projít. Jedny schody nahoru jsou třeba za bazilikou sv. Mikuláše.

Trojiční náměstí a vánoční trhy

Trojiční náměstí (Trojičné námestie) je podle mě jedním z nejkrásnějších historických náměstí na Slovensku. Líbí se mi, jak se tu potkává tradiční architektura se socialistickým brutalismem. Dominantou náměstí je sousoší Nejsvětější Trojice, podle kterého se jmenuje. Kolem stojí historické domy, které tvoří dokonalou kulisu pro vánoční trhy.

Tradiční horký punč, svařené víno, perníky a místní trnavské speciality: to všechno na vás čeká na vánočních trzích. Doporučuji hlavně teplé jahodové víno 😀

• Tip od Milana Na vánoční trhy je nejlepší vyrazit navečer, kdy je náměstí nejkrásnější, rozsvícené tisíci světel a provoněné svařeným vínem. Po návštěvě si za odměnu dopřejte výhled z městské věže na celé náměstí. Zajímavost: v roce 2025 oslavila Trnava sté výročí rozsvěcování vánočního stromku na náměstí a já jsem byl u toho.

Městská věž v Trnavě a její mechanické hodiny

Městská věž, která se tyčí na Trojičním náměstí, je jednou z nejznámějších dominant Trnavy. Postavili ji v letech 1574 až 1578 a původně sloužila jako strážní a signalizační věž. Dnes je to oblíbené místo s krásným výhledem na město i okolí.

Jedním z největších lákadel městské věže jsou její mechanické hodiny, které patří k nejstarším funkčním hodinovým strojům na Slovensku. Nainstalovali je už v roce 1729 a jdou dodnes. Každý den je musí někdo ručně natáhnout, což krásně ukazuje mistrovství tehdejších hodinářů. Zeptejte se průvodce, třeba vám je dovolí natáhnout, tak jako mně 🙂

Synagóga Café a kavárna v Divadle Jána Palárika

Když na kávu, tak do Trnavy. Synagóga Café je jedna z mých nejoblíbenějších kaváren na celém Slovensku. Tento neobvyklý prostor vznikl ve zrekonstruované historické synagoze. Moderní kavárna citlivě zachovává původní prvky budovy, jako jsou zdobené stropy a vitrážová okna, a to vytváří nezaměnitelnou atmosféru.

• Tip od Milana V centru města, přímo v budově trnavského divadla, najdete stylovou kavárnu s uměleckým duchem. Kavárna v Divadle Jána Palárika nabízí dobrou kávu, lehké občerstvení a příjemnou atmosféru s výhledem na ruch historického centra. A zákusky tu rozhodně stojí za ochutnání.

Bazilika sv. Mikuláše a obraz, který měl podle legendy třikrát zachránit Trnavu

Při předchozí návštěvě jsem si tohoto místa ani pořádně nevšiml. To je chyba, kterou byste opakovat neměli. Bazilika sv. Mikuláše vyrostla na přelomu 14. a 15. století na místě staršího románského kostelíka a její stavbu financovali i sami uherští králové: Ludvík I. Veliký, Zikmund Lucemburský a Albrecht Habsburský. Během téměř tří století, kdy tu sídlil ostřihomský arcibiskup, fungovala jako dočasná katedrála a byla jednou z nejdůležitějších staveb v celém Uherském království. V kryptě pod chrámem je pohřbeno několik arcibiskupů a církevních hodnostářů. Stojí tu také jedny z nejstarších varhan v Trnavě, na kterých se dodnes koncertuje.

Hned vedle baziliky si všimnete renesančního arcibiskupského paláce, kdysi honosného sídla, dnes bohužel chátrající budovy bez využití. Už roky se do ní nedá vstoupit ani po schodech, část z bezpečnostních důvodů jednoduše uzavřeli. Škoda, doufám, že se to jednou změní.

Nejsilnější příběh baziliky se ale skrývá v boční kapli, kde visí obraz Panny Marie Trnavské. Podle církevní tradice se na něm během tureckého ohrožení v roce 1663 objevily slzy a Turci se tehdy od města nečekaně odvrátili. O pár desetiletí později, v roce 1708, za protihabsburského povstání, měl obraz zaslzet dokonce třikrát v průběhu několika týdnů. Tahle událost je poměrně dobře zdokumentovaná: dobová komise vyslechla pod přísahou dvaatřicet svědků. V roce 1710, kdy městem zuřila morová epidemie, uspořádali obyvatelé procesí s obrazem a mor se prý právě tehdy zastavil. Na památku těchto událostí se v Trnavě dodnes každý rok v listopadu koná novéna, tedy devět dní modliteb. Nevím, jestli věříte na zázraky, ale jako příběh města je to silná věc. Chápu, proč se z obrazu stalo poutní místo a proč bazilika dnes nese i papežský titul bazilika minor. Průvodce mi navíc ukázal, že bazilika uchovává i relikvii krve papeže Jana Pavla II., kterou jí před pár lety daroval jeden z krakovských biskupů.

@milan_bezmapy+249 000 sledujících

Sledujte mě na Instagramu

Sledovat

Trnavský cukrovar jako průmyslové srdce města

Kromě atrakcí sem musím zařadit i jednu z nejdůležitějších kapitol průmyslové historie Trnavy. Když jsem byl dítě, často jsme přes Trnavu jezdili k babičce.

Jako malý jsem v autě spal, ale když jsme projížděli městem, vždycky mě probudil pronikavý zápach. Co to bylo? Zpracování cukrové řepy. Dnes komplex budov chátrá, ale organizaci Región Trnava se podařilo zařídit komentovanou prohlídku, za což jsem nesmírně vděčný.

Stručná historie cukrovaru v Trnavě

Trnavský cukrovar má dlouhou historii. První pokusy o zpracování cukrové řepy v místě dnešního sídliště Družba podnikli bratři Vaymárové, jejich první cukrovar ale po několika letech zanikl. Klasická éra začala založením nového závodu Tyrnauer Zuckerfabrik, který později převzala rodina Stummerů a během desítek let ho rozvinula v jeden z největších a nejmodernějších cukrovarů v monarchii.

Po znárodnění pokračoval pod názvem Cukrovar Petra Jilemnického a od 90. let fungoval jako Trnavský cukrovar, a. s. Výroba tu probíhala téměř 135 let, až do roku 2004, kdy definitivně skončila.

Symbolem areálu je vysoký komín, dodnes jedna z dominant města. Čtyři objekty areálu jsou zapsané jako národní kulturní památky: hlavní výrobní budova, oba sklady cukru a administrativní budova. Zajímavé je i to, že se tu v minulosti používaly elektrické trolejové vozíky na převoz cukru do skladů, což byla na svou dobu pokroková technologická novinka.

• ZAJÍMAVOST: Cukrovar postavili na okraji města, mimo historické hradby, což přesně odpovídalo jeho průmyslovému charakteru. Postupem času se ale Trnava rozrostla za hradby a obklopila i cukrovar.

Dnes se celý areál mění v úplně novou městskou čtvrť s bydlením, kulturou, zelení a občanskou vybaveností. Revitalizované budovy budou kombinovat industriální památkovou architekturu s novostavbami. Snad už brzy 🙂

Anglický park u kaštelu ve Voderadech, první svého druhu na Slovensku

O kaštelu ve Voderadech jsem se už zmínil jako o tipu na ubytování, ale za ním se skrývá něco, co si zaslouží vlastní kapitolu. V roce 1794 pověřil hrabě František Zichy německého zahradního architekta Bernarda Petriho, aby původní francouzskou zahradu přestavěl na tehdy módní anglický, takzvaný přírodně sentimentální park. Vznikl tak první park tohoto typu na území dnešního Slovenska, o kterém tehdy psaly i zahraniční zahradnické almanachy. Na památku přestavby nechal hrabě postavit dvanáctimetrový obelisk s latinským nápisem, který mimochodem dodnes čeká na restaurování.

Do parku umístili přesně ty prvky, které měla tehdejší móda ráda: umělou jeskyni s krápníky, napodobeninu hradní zříceniny s věžemi a padacím mostem, poustevnu, kapli a starý mlýn. Můj oblíbený detail? Jeden z posledních majitelů, cestovatel Jozef Zichy, si z cesty po Egyptě, Arabském poloostrově, jižní Indii, Malajsii, Indonésii, Japonsku, Číně a Mongolsku přivezl inspiraci v podobě čínských pagod. Jedna stojí dodnes, druhá se má brzy vrátit na ostrůvek uprostřed jezera. Tady najdete moje další tipy na výlety v okolí Trnavy.

A pak je tu kontrast, který mám na celém parku nejradši. Poustevnu, tedy drobnou stavbu, která měla působit jako obydlí středověkého poustevníka, dnes obnovili úplně moderní technologií: 3D tiskem. Podle informací přímo od majitelů jde o první stavbu svého druhu na Slovensku. Osmnácté století vyrobené technologií jednadvacátého: přesně kvůli takovým detailům mám cestování rád.

Jezera v parku se kdysi napájela samospádem z mlýnského náhonu potoka Gidra. Dnes, když přítok vyschl, je doplňuje čerpadlo. Dalo se v nich i plavat, byly tu převlékárny a na ostrůvek se člověk dostal jen loďkou. Když jsme se tam byli podívat, skončili jsme nakonec na vodě i my. Veslování nebylo v plánu, ale nelituji. Za socialismu tu fungovala zemědělská škola s chlévy a kurníky a po revoluci si dokonce jeden soukromník postavil dům přímo uvnitř umělé zříceniny, s okny a okenicemi.

Poslední dva až tři roky park intenzivně obnovuje rodina Bohdalových s restaurátorem Palem Ďurkem, který trval na přesných keramických replikách. Je to příjemný kontrast k podobnému parku v Dolné Krupé, o kterém si povíme níže: ten patří státu a jeho obnova se kvůli byrokracii vleče. Park ve Voderadech je přitom otevřený veřejnosti, v létě tu bývají čtvrteční grilovačky a o Vánocích degustační večeře.

• Tip od Milana Trnava pořádá s podporou slovenského Ministerstva cestovního ruchu a sportu bezplatné garantované prohlídky města, v létě v pracovní dny v 10:30. Jsou ideální pro individuální návštěvníky. V pátek a v sobotu ráno je na náměstí zase trh.

Terra Parna, vinařství, kde jsem konečně pochopil, proč Modrý Portugal není portugalský

Vinařství Terra Parna leží v Ružové dolině u Suché nad Parnou, na pozemcích, které kdysi patřily řeholnímu řádu a sloužily jako letní sídlo. Ta kamenná věžička s křížem, kterou si tu skoro každý splete s kaplí, je ve skutečnosti vodojem, který postavil místní mnich. Ve třicátých letech si tu trnavští páni stavěli letní vily, podle jednoho zdejšího souseda proto, že Trnava tehdy neměla kanalizaci a v létě to ve městě pořádně páchlo. O jejich vinice se starali místní a bývaly tu tři viechy, tedy malé vinárny, a kavárna U Viežličiek.

Vinici, kterou v roce 2003 vysadil otec Jožo, dnes vedou dvě ze tří dcer. Jedna vystudovala vinohradnictví, druhá Luxury Branding & Fashion v Grenoblu. Spolu obhospodařují téměř 8 hektarů.

Právě tady jsem slyšel nejlepší příběh celého výletu, ten o odrůdě Modrý Portugal. Vždycky jsem si myslel, že název něco znamená a že odrůda opravdu pochází z Portugalska. Nepochází. Genetické analýzy nenašly žádnou příbuznost s portugalskými odrůdami a portugalští ampelografové jakékoli propojení odmítají. Jediná stopa, která se traduje, je legenda o hraběti Friesovi z rakouského Vöslau, kterému měli kolem roku 1770 přivézt řízky právě z Portugalska. Otec Jožo si Modrý Portugal na svou vinici vybral úplně jinak: chodil se ptát babiček ve vesnici, čemu se tu odjakživa dařilo. Odrůda si navíc za komunismu vysloužila špatnou pověst: vinice se tehdy přetěžovaly a z přehnojené půdy vycházelo vodnaté, řídké víno.

Podobně pěkné je i vysvětlení, proč stárnoucí Ryzlink rýnský někdy voní po benzínu. Není to vada, je to sloučenina s krkolomným názvem trimethyldihydronaftalen, která vzniká přímo na vinici, když hrozny dostanou hodně slunce. A drobnost na závěr: v některých ročnících dokážou berušky na hroznech dodat vínu typickou hořkost, pokud je vinař při sklizni neoddělí.

Naučil jsem se tu i rozeznat poctivý sud od toho, který poctivý jen vypadá. Skutečný dubový barik stojí od 500 eur výš. Dochází v něm k pomalé mikrooxidaci a taniny se časem obrušují. Levnější cesta jsou dřevěné štěpky hozené do nerezového tanku: vínu dají podobnou vůni, ale ne stejný proces. Sklizeň je tu stoprocentně ruční a budovu vinařství postavili přímo na vinici, aby hrozny cestovaly co nejkratší dobu a neoxidovaly. Jejich Sauvignon 2025 vyšel mimořádně aromatický právě proto, že hrozny během sklizně chladili v chladírenském kamionu.

Alibernet nechávají v dobrých letech viset na keři až do mrazu pod minus sedm stupňů, aby vznikl sběr na ledové víno s téměř 300 gramy cukru. V posledním, deštivém ročníku jim ale všechno shnilo dřív a poslední lahve z předchozí úrody skončily v michelinských restauracích v Anglii. Přesně taková vzácnost, o které stojí za to psát.

Byznys se tu dnes točí hlavně kolem zážitků: degustační večeře jsou vyprodané měsíce dopředu, v červnu tu pořádají párty pro čtyři sta lidí, svatby i barre s pilates a brunchem. Víno je z pohledu tržeb až na druhém místě. Poctivě musím dodat i věc, která tu nefunguje. Malokarpatská vínna cesta jako koncept zanikla: chyběla záruka kvality a nalilo se hodně vína, za které nikdo nezaplatil. Jejím nástupcem byla Chuť Malých Karpát se vstupenkami a jen certifikovanými vinaři. Letos už se konat nebude, ani ta se neudržela. Když to porovnám s jižní Moravou nebo Rakouskem, kde jedna vinice navazuje na druhou a všude jsou cyklostezky, tady se podobná infrastruktura zatím prostě neujala. Vinaři si navzájem ani nekonkurují. Jejich skutečným soupeřem je dovážené víno na vinných lístcích restaurací a ti, kdo prodávají cisternové víno ze Španělska jako slovenské.

Sucho je tu taky znát: stometrová studna je bez vody, zatímco o pár kilometrů dál v Doľanech tryská voda jako gejzír ze čtyřiceti metrů. Smolenice zůstaly před pár lety úplně bez vody. Region s tolika vinicemi a tak citlivý na počasí: to je detail, na který je dobré myslet.

Medolandia a rozárium růžové hraběnky, která měla ráda Beethovena

Dolná Krupá je vesnice hudby a růží a oba přívlastky si opravdu zaslouží. Na začátku 19. století sem jezdil učit na klavír sám Ludwig van Beethoven. Pobýval tu u rodiny Brunsviků a učil jejich dcery. Jedna z Brunsvikových dcer se později provdala za Chotka a právě z této rodové linie pochází žena, kvůli které sem dnes jezdí milovníci růží z celého Slovenska.

Hraběnka Marie Henrieta Chotková, narozená v roce 1863 přímo v Dolné Krupé, tu vybudovala jedno z největších soukromých rozárií v celé Evropě. Na vrcholu slávy, kolem roku 1910, v něm rostlo přes 6 000 odrůd růží. Vyvážela je do celé Evropy, USA i Kanady a zahraniční pěstitelé růží ji uznávali jako největší autoritu ve svém oboru. Na ženu z přelomu století to bylo opravdu neobvyklé postavení. Sama sebe považovala spíš za pěstitelku než šlechtitelku, přesto vyšlechtila čtyři vlastní odrůdy. Nejznámější z nich je ohnivě červená a voňavá Ignis z roku 1934.

Rozárium postupně chátralo už od hospodářské krize ve třicátých letech a druhá světová válka mu zasadila poslední ránu: po roce 1945 z něj nezůstalo prakticky nic. Hraběnka zemřela v roce 1946, opuštěná a bez rodiny, v dolnokrupském klášteře, kde se o ni staraly řeholní sestry. Panství připadlo státu, pozemky se rozparcelovaly a dnes na části z nich stojí obyčejné domy. Samotný kaštel patří Slovenskému národnímu muzeu.

Příběh má ale pěkné pokračování. V roce 2019 založila rodina Kudláčových, majitelé medovinárny Apimed, nedaleko původního místa nové rozárium, které navazuje na odkaz hraběnky. Podařilo se jim dokonce získat růži Ignis, její vlastní odrůdu, která se dochovala jedině u německých pěstitelů v Sangerhausenu, a vysadit ji zpátky do Dolné Krupé na čestné místo.

Medolandia a degustace medoviny

Stejná rodina provozuje i Medolandii, zážitkový areál postavený v ruinách bývalých hospodářských budov hraběnky. Poznáte je podle vysokého komína původní lihovarny. Jejich filozofie je jednoduchá: medovina je vinná duše medu. Podle zákona navíc medovinou smí být jen nápoj z medu, vody a kvasinek, takže nealkoholická medovina, o které se občas mluví, technicky medovinou být nemůže.

Vlajkovými loděmi jsou Staroslovanská svetlá, čistě z akátového medu, a hustší, sladší Staroslovanská tmavá z lesního medu. Nejoblíbenější na vánočních trzích je ale jejich kořeněná Trnavská z květového medu se skořicí a hřebíčkem. Med kupují zhruba od sto padesáti slovenských včelařů, které si sami prověřují, a jejich med před nákupem testují v laboratoři. Protože je každý rok jiný, umění technologů spočívá v tom, aby zákazník rozdíl mezi ročníky vůbec nepoznal: nová medovina zraje kratší dobu, starší i celý rok, a výsledek musí chutnat stejně.

Nejvzácnější je u nich lesní med, který není k dostání každý rok, a kaštanový, kterého se prostě neurodí dost na jejich objemy. Mají i vlastní růžovou medovinu. Při ní se dělá přesný opak toho, co při stříhání růží: otrhávají se právě ty nejkrásnější květy, ručně se z nich oberou okvětní lístky a ty se pak celé týdny louhují přímo v medovině. Nese jméno Mária Henrieta.

• Tip od Milana Vstupné do areálu s rozáriem vyjde od května do září na 5 €, žáci, studenti a senioři zaplatí 4 €, od října do dubna je vstup volný. V létě tu kralují růže, v zimě medovina a perníky, o víkendu je otevřená i kavárna.

Tipy, kde se najíst a kam na degustaci vína a medoviny v okolí Trnavy

Jak jsem už výše naznačil, trnavský region je krajem degustací vína a medoviny. Ať přijedete o Vánocích, nebo se jen tak projíždíte na kole po regionu, na každém kroku najdete vinařství, která mají pro kolemjdoucí připravené degustace vlastních vín, kulinářské zážitky a možnost přenocování. O Terra Parně a Medolandii, dvou místech, která si zasloužila vlastní kapitolu, jsem už psal výše. Tady je zbytek toho, co jsem za poslední roky navštívil.

Vinařství Vína z Mlyna, jejich pečená kachna a mešní víno

Vinařství Vína z Mlyna sídlí v Doľanech a je známé kvalitními víny, která dělá podle místních vinařských tradic. Mají také licenci na mešní víno, haha. Ochutnejte ho: jeho výroba podléhá mnohem přísnějším pravidlům než výroba klasického vína a povolení na výrobu mešního vína dostávají jen důvěryhodní vinaři 🙂

Tato vinařská lokalita má dlouhou historii pěstování révy a vinařství si zakládá na přírodních metodách výroby vína, díky čemuž si jeho vína zachovávají charakter regionu. Pořádají degustace vín s večeří, které jsou pro milovníky vína skutečným zážitkem. Kromě vína si tu můžete vychutnat i místní pochutiny, které se skvěle hodí k jejich vínům.

• Tip od Milana Nejde o restauraci, ale o vinařství, proto je potřeba se předem objednat a domluvit si návštěvu.

Vinařství Mrva & Stanko

Mrva & Stanko vzniklo v roce 1997 zásluhou vinaře s mezinárodními zkušenostmi a člověka z reklamy. Přináší na Slovensko moderní vína, která jsou lehká, svěží, odrůdově výrazná a ovocná. Spolupracuje s ověřenými pěstiteli a hrozny zpracovává ve vlastní režii, aby mělo úplnou kontrolu nad kvalitou. Vyrábí zhruba 360 000 lahví ročně a tuto hranici nepřekračuje, aby si udrželo standard.

Kromě běžné nabídky má i soukromý archiv pro prémiová vína, která si v něm lidé mohou uskladnit, pokud doma nemají vhodné podmínky. Mně ten archiv připomínal Gringottovu banku z Harryho Pottera, haha. Jejich rosé získalo zlatou medaili v Paříži a při výrobě používají i betonový tank, který vínu nepřidává žádný nežádoucí tón.

Vinařství Karpatská Perla

Karpatská Perla vnímá své víno jako živý organismus, který začíná v půdě a končí ve sklenici. Zní to jako vinařské klišé, ale po rozhovorech s panem majitelem jsem z něj cítil, že tomu, co říká, opravdu věří a má pro bobule obrovskou vášeň.

Všechno stojí na osobitém charakteru Malých Karpat, kde se podloží potkává se sluncem, deštěm a větrem. Vlastní vinice do vzdálenosti šedesáti kilometrů obdělávají s maximální úctou k přírodě a hrozny pěstují v režimu bio, protože podle jejich filozofie víno nevzniká ve sklepě, ale na vinici.

„Půda a poloha jsou základ, ale klíčoví jsou lidé,“ říká mi pan majitel. Vinice je především ruční práce, která vyžaduje pokoru a odhodlání dělat věci poctivě. Hrozny zpracovávají výhradně ve vlastním sklepě, aby měli plnou kontrolu nad kvalitou, a od začátku dbají na půdu, lokalitu i odrůdy. Víno má být nejen nápoj, ale i kulturní zážitek, kde jsou místo a způsob ochutnávky stejně důležité jako obsah lahve.

Degustace medoviny ve Smolenicích

U toho „mezinárodního feelingu“ ale ještě zůstanu, jen o pár kilometrů dál. Ve Smolenicích můžete zažít opravdové Vánoce v Nektárii Smolenice pod Smolenickým zámkem. Tento včelařský areál je vánočně vyzdobený a kromě tradičních vánočních trhů nabízí i zvláštní medovou atmosféru, ve které můžete ochutnat různé druhy medoviny, medový burčák a další medové nápoje.

Kromě toho tu jsou stánky s občerstvením: burgery, tacos, halušky, pizza a další jídla z celého světa, včetně vegetariánských a bezlepkových variant. Nektária pořádá i tematické akce, jako je Jarní, Letní a Noční Medokvas, kde můžete ochutnat medovinu a další medové výrobky v romantickém a tajemném prostředí včelařské zahrady.

Já jsem majitelům řekl, že by měli zvednout vstupné, protože to, co tu nabízejí, má mnohem větší hodnotu 🙂

Bistro PERK

Bistro PERK v centru Trnavy je místo, kde se klade důraz na čerstvé, místní a sezonní suroviny. Kuchyně je otevřená, takže návštěvníci můžou sledovat, jak jídlo vzniká, a dozvědět se, odkud pocházejí ingredience. V sobotu nabízejí brunch, ideální na víkendové posezení.

Jídla se mění podle sezony, takže každý návštěvník ochutná něco čerstvého a místního. Menší porce v degustačním menu umožňují vyzkoušet víc jídel a udělat z oběda nebo večeře zážitek. Bistro na mě působilo útulně a nenápadně, ale s duší: decentní prostředí, slušná obsluha a uvolněný přístup. Dobrý podnik nemusí být velký ani přeplněný, aby nabídl hodnotný gastronomický zážitek. Tenhle je ideální pro ty, kdo ocení čerstvé jídlo a originální prostředí.

Návštěva kaštelu ve Voderadech, večeře a ubytování

Kaštel Voderady není jen kulisa se šlechtickou minulostí. Je to místo, kde můžete opravdu přespat a zažít prostředí, které působí jako tichá bublina mimo svět. Pokoje jsou zařízené moderně, ale nechávají prostor charakteru historické budovy, takže se tu necítíte jako ve skanzenu ani jako ve sterilním hotelu. Vyzkoušejte i jejich restauraci. Dal jsem si tu rakousko-uherské menu a najedl jsem se fakt špičkově.

Výhodou je, že ubytování je přímo v areálu velkého anglického parku, o kterém jsem psal výše a který působí uklidňujícím a trochu snovým dojmem. Pokud potřebujete únik z města, tvůrčí reset nebo romantický víkend, sem se vyplatí jet. Navíc brzy dokončí nové wellness centrum.

Co navštívit v Trnavě? Už víte 🙂 Cestujte do Trnavy! Organizace Región Trnava realizuje své aktivity s finanční podporou slovenského Ministerstva cestovního ruchu a sportu.

Milan Bez Mapy