Túra na Sakrakopec, místo letecké nehody v Bratislavě

Túra na Sakrakopec spojuje ticho lesa v Malých Karpatech se smutnou kapitolou naší historie, leteckou nehodou z roku 1966. Doporučuji ji, pokud hledáte smysluplný výlet kousek od centra Bratislavy. Cestou se zastavte u památníku obětem nehody.

Rychlá faktapodle Milana Bez Mapy

Start

Tramvají číslo 3 na zastávku Detvianska, odtud pěšky nahoru k hájovně Biely Kríž

Náročnost

Zhruba 500 m převýšení, z těch kopců jsme byli pořádně utahaní

Jak dlouho

Tři hodiny i se zastávkou na štrúdl

Můj tip

Tvarohový štrúdl v bufetu Občerstvenie u Kocmundu, odtud je to k památníku ještě asi 20 minut

Pozor na

Slabý signál, stáhněte si offline mapu a vezměte si vodu

Na místě nehody

Trosky i osobní věci obětí tam leží dodnes, nic z nich neberte

Túra na Sakrakopec, místo letecké nehody v Bratislavě, je výlet, na který jsem se chystal už dlouho. Vlastně od chvíle, kdy jsem na YouTube viděl dokument o této letecké nehodě z roku 1966.

Přiznám se, že do té doby jsem o ní vůbec neslyšel, protože se stala dávno předtím, než jsem se narodil. Věděl jsem jen o neštěstí u jezera Zlaté piesky. Nakonec jsem se ale odhodlal, naplánoval trasu a vyrazil na Sakrakopec, místo nešťastné letecké nehody v Bratislavě, kterou tehdy nikdo nepřežil. Pokud hledáte tipy, kam v Bratislavě vyrazit do přírody bez auta, přečtěte si můj článek.

Jen pár kilometrů od centra Bratislavy, v Malých Karpatech, se skrývá místo, které spojuje ticho lesa se smutnou kapitolou našich dějin. Sakrakopec. Dnes oblíbený cíl procházek, ale 24. listopadu 1966 se tu odehrála tragédie, která si vyžádala 82 životů.

Túra na Sakrakopec, místo letecké nehody v Bratislavě

Tady je zmíněný dokument. Pokud chcete mít širší přehled o tom, jak se celé to neštěstí stalo, podívejte se na něj:

Proč 24. listopadu 1966 na Sakrakopci havarovalo letadlo a kdo byli piloti

Letadlo Iljušin Il-18 bulharské společnosti TABSO letělo 24. listopadu 1966 na lince Sofie–Budapešť–Praha–Berlín. Počasí bylo špatné, a tak muselo přistát na letišti v Ivance pri Dunaji a počkat, až se podmínky zlepší. Když kolem 16:30 znovu vzlétlo, osud mu dopřál už jen několik minut.

Krátce po startu se stroj zřítil na kopec zvaný Sakrakopec. Na palubě bylo 74 cestujících a 8 členů posádky, celkem 82 lidí. Nikdo nepřežil. Mezi oběťmi byli hlavně Bulhaři a Maďaři, ale také lidé z Československa, Německa, Brazílie, Chile, Argentiny, Hondurasu, Japonska, Velké Británie, Švýcarska a Tuniska. Zahynula tu i bulharská operní pěvkyně Katja Popova a honduraský spisovatel Ramón Amaya Amador.

Mezi jmény na pamětní desce najdete celou posádku. Letadlo řídil jednačtyřicetiletý kapitán Ljubomir Todorov Antonov, který měl za sebou téměř 12 000 letových hodin a do Bratislavy už předtím letěl jedenáctkrát. Druhým pilotem byl Svetomir Dimitrov Šakadanov, navigátorem Slavi Stefanov Tomakov, radiotelegrafistou Nikola Alexandrov Tasev a palubním mechanikem Stojan Todorov Rangelov. O cestující se staraly letušky Marija Ivanova Ivanova, Svetla Marinova Georgieva a Violina Veleva Stoičkova. Jejich jména jsou vyrytá do kovu ve třech jazycích: slovensky, bulharsky a anglicky. Památník stojí na místě havárie jako tiché memento všech, kdo tu zahynuli.

Proč se o havárii letadla na Sakrakopci dlouho mlčelo

Některá jména prozrazují, že letadlo vezlo i rodiny, například manžele nebo rodiče s dětmi. Jedna z letušek, Svetla Georgieva, se vdala necelé tři týdny před tímto letem. Tahle osobní rovina dává místu zvláštní váhu. Člověk tu necítí jen historii, ale i obyčejné životy, které skončily příliš brzy.

Katastrofa z roku 1966 byla jednou z největších leteckých tragédií na území Československa. Přesto se o ní dlouho mlčelo. Za studené války se o takových událostech v médiích obvykle nepsalo. Dokumenty se objevily až po desetiletích. Tady najdete skeny dobových novin, které o nehodě informovaly různě.

Havárie letadla Iljušin Il-18 v Bratislavě

Do bratislavského Sakrakopce narazil 24. listopadu 1966 čtyřmotorový turbovrtulový Iljušin Il-18. V padesátých a šedesátých letech patřil k nejmodernějším civilním dopravním letadlům východního bloku. Sovětská konstrukce byla chloubou aerolinek jako Aeroflot, Interflug nebo právě bulharská TABSO, protože Il-18 dokázal přepravit přes 100 cestujících na vzdálenost až 6 000 kilometrů.

Stroj byl známý svou odolností a hospodárností. Létal spolehlivě v nejrůznějších klimatických podmínkách, od Sibiře až po Blízký východ. V době nehody šlo o téměř nový kus, sériově vyráběný typ Il-18V se čtyřmi motory Ivčenko AI-20. Ty mu umožňovaly dosáhnout rychlosti kolem 650 km/h, což bylo na turbovrtulové letadlo té doby výjimečné.

I když si Il-18 vybudoval pověst bezpečného stroje, právě tato nehoda patří k nejtragičtějším v jeho historii. Československá vyšetřovací komise příčinu jednoznačně neurčila. Za nejpravděpodobnější označila to, že posádka nedostatečně vyhodnotila terén a počasí v okolí bratislavského letiště. Je to ironie: stroj, který byl symbolem technického pokroku východního bloku, skončil jen pár minut po vzletu v hustém lese nad městem.

@milan_bezmapy+249 000 sledujících

Sledujte mě na Instagramu

Sledovat

Jak se dostat na Sakrakopec k památníku a kde se cestou zastavit

Sakrakopec je dost těžko přístupný kopec. Abyste se sem dostali, musíte zdolat zhruba 500 m převýšení. Nejschůdnější trasa byla pro mě tahle:

1. Vystoupit z tramvaje číslo 3 na zastávce Detvianska
2. Vyjít pěšky až nahoru k hájovně Biely Kríž (Horáreň Biely Kríž), kde je i horská chata Klinec
3. Dát si skvělý tvarohový štrúdl v bufetu Občerstvenie u Kocmundu. Túra na Sakrakopec se bez tvarohového štrúdlu neobejde.
4. Odtud pokračovat na Sakrakopec, je to ještě asi 20 minut pěšky. Přesné souřadnice najdete na Mapách Google.

• Tip od Milana Doporučuji stáhnout si aplikaci Maps.me, kde jsou výborně zakreslené horské stezky a turistické trasy. S ní se v lese neztratíte.

Památník havárie letadla na Sakrakopci

Sám jsem byl překvapený, když jsem se sladkým štrúdlem v žaludku konečně dorazil k památníku na Sakrakopci. Les se najednou změnil. Mezi stromy se objevilo několik pomníků, jako by tu čas vršil vrstvy vzpomínek. Jeden nový, druhý starší, kříže, kamenná deska, lavička a seznam obětí se jmény, která dnes už nikdo nevysloví nahlas. Všechno působí tiše, a přitom zvláštně osobně.

Nejvíc mě ale zarazilo něco jiného. Když jsem se podíval pod nohy, všiml jsem si kousků kovu, které se leskly mezi listím. Zbytky letadla. A pak pouzdro na brýle, které možná někomu patřilo. Nebyl to jen historický artefakt, ale připomínka, že tragédie, o které čteme na desce, se opravdu stala právě tady.

Teprve když jsem uviděl botu jedné z obětí, pochopil jsem, jak silné to místo je. Dlouho jsem si myslel, že ji tam někdo nedávno jen podstrčil. Nakonec mě ale oslovili dobrovolníci, kteří se o památník starají, a potvrdili mi, že botu našli právě oni při čištění pomníku. Není to tedy rekvizita, ale skutečný pozůstatek té noci.

Letadlo tu havarovalo v roce 1966, tedy dávno, před více než půlstoletím. Terén je ale strmý, hustě zarostlý a těžko přístupný, a proto trosky i osobní věci cestujících zůstaly na místě dodnes. Leží tu jako tiší svědci a vítr ani déšť je nedokázaly úplně zahladit. Sakrakopec si tak svou tragédii stále nese. Ne jako památku z minulosti, ale jako živou vzpomínku, kterou cítí každý, kdo sem přijde.

Pokud budete mít cestu kolem, určitě se zastavte. Vím, není to zrovna nejtradičnější víkendová procházka v Bratislavě, ale na Kolibě v bratislavském lesoparku bude stejně plno. Na Sakrakopci na vás čeká klid a ticho.

Túra na Sakrakopec: tipy na závěr

• Vezměte si vodu. Lesy jsou tu husté a kromě hájovny Biely Kríž tu najdete jen stezky a spoustu cyklistů.
• Je to delší túra. I se zastávkou na štrúdl nám zabrala celkem tři hodiny a z těch kopců jsme byli fakt utahaní.
• Z místa nehody si nic neberte. Zemřeli tu lidé. Věřím, že kdybyste měli doma kousek trosek havarovaného letadla, odnesli byste si to neštěstí s sebou.
• Je tu slabý signál, stáhněte si offline mapu. Místy jsme byli úplně bez signálu.
• Pořád jde o městské lesy a psi tu musí být na vodítku, protože tu žije vysoká zvěř a spousta srnek.

Cestou zpátky jsme sešli dolů do bratislavské Rače, kolem vinic, které se už pomalu barvily do podzimních odstínů. Na zastávce Detvianska jsme nastoupili do tramvaje, ale předtím se nám přihodilo něco, co celý výlet symbolicky uzavřelo: zachránili jsme zatoulaného psa. Přidal se k nám nečekaně a šel vedle nás, jako by nám odjakživa patřil. Snažil jsem se ho ignorovat, ale nedal se. A dobře udělal.

Naštěstí jsem si všiml, že má na obojku telefonní číslo. Zavolal jsem a ozval se pán, který ho zoufale hledal, myslivec z okolí. Domluvili jsme se, že se sejdeme u Mahrovy búdy. Když si psa konečně převzal, byla z něj cítit obrovská úleva. Já jsem měl jen tichou radost, že den, který začal vzpomínkou na tragédii, skončil malým dobrým skutkem. Protože ty se počítají. Vždycky. Ať je to túra na Sakrakopec, nebo procházka kdekoli jinde.

Přečtěte si také, proč navštívit Bratislavu.

Cestujte!
Milan