Co vidět na Šariši: tipy podle Milana Bez Mapy

Šariš je mnohem víc než pivo. Strávil jsem tu týden a pořád bylo co objevovat. Nevynechejte hrad Šariš, jeskyni Zlá diera u Lipovců, Lačnovský kaňon a lanovku na Lysou v pohoří Čergov. Pokud můžete, přidejte k cestě i Bardejov a Bardejovské lázně (Bardejovské Kúpele).

Rychlá faktapodle Milana Bez Mapy

Z letiště

Letěl jsem do Košic, auto jsem si vzal na letišti a na Šariš jsem to měl necelou hodinu

Kolik dní

Počítejte s pěti až sedmi dny, místa jsou od sebe 20 až 40 minut jízdy

Kde jsem bydlel

V novém hotelu u nádraží v Prešově, 30 minut pěšky od centra, příště bych bydlel blíž k ulici Hlavná

Jeskyně u Lipovců

Bez elektrického světla, svítíte si sami, uvnitř je celoročně 7 stupňů, zavolejte předem

Můj tip

Lačnovský kaňon a jeskyni jsem spojil do jednoho dne, parkoval jsem v Lipovcích u hřiště

Lanovka na Lysou

V létě zatím o víkendech, v zimě denně, pěšky to nahoru nejkratší cestou trvá asi 45 minut

Co vidět na Šariši? Tuhle otázku jsem si položil před cestou a odpověď mě překvapila víc, než jsem čekal. Šariš je kraj, kde se na vás z každého druhého kopce dívá zřícenina. V jedné vesnici s 1 300 obyvateli kdysi stálo jedenáct kaštelů jednoho rodu, tedy menších panských sídel. A je tu jeskyně, ke které jeden člověk stavěl přístupovou cestu pětatřicet let.

Přitom když v Bratislavě řeknete, že jedete na Šariš, většina lidí si představí jen pivo. Ironie, že? Tak to pojďme změnit.

Co vidět na Šariši a moje tipy na návštěvu

Strávil jsem tu nejteplejší týden léta a odjížděl jsem s jednou větou v hlavě, která se táhne celým krajem. Na Šariši zachraňují památky konkrétní lidé. Obec, která si koupila kaštel, i když věděla, že na dokončení nemá. Jeskyňář, který své jeskyni věnoval polovinu života.

Žena, která se ze Švýcarska vrátila k ruině po prarodičích. Rodina, která znovu rozjela mrtvou lanovku z roku 1983. Jakmile si toho jednou všimnete, budete to na Šariši vidět všude.

View this post on Instagram

A post shared by Milan Bez Mapy (@milan_bezmapy)

Jak se dostat na Šariš a kolik dní si na něj nechat

Let do Košic a auto z půjčovny na košickém letišti

Z Bratislavy jsem letěl do Košic, protože autem je to přes půl Slovenska a vlakem ještě déle. Z letiště v Košicích jsem to měl na Šariš necelou hodinu, do Prešova ještě méně. Auto jsem si vyzvedl přímo na letišti a bez něj bych se po kraji nehnul. Většina míst, o kterých píšu dál, leží ve vesnicích, kam autobus jezdí jen párkrát denně. Region Šariš je hned „za rohem“.

Ubytování na Šariši

Bydlet se dá v zásadě třemi způsoby a každý má svou logiku. Prešov jsem si vybral jako základnu pro západní a jižní část kraje, protože odtud to mám k hradu Šariš pět kilometrů a k jeskyni u Lipovců necelou půlhodinu. Spal jsem v novém hotelu blízko nádraží a s hotelem jsem byl spokojený, ale s jednou výhradou, kterou bych si dnes promyslel předem.

Je to třicet minut pěšky od centra, takže večer, když jsem se vrátil unavený z terénu, jsem už do města nešel, i když jsem chtěl. Pokud si chcete projít i Prešov, hledal bych ubytování blíž k ulici Hlavná.

Lázně v Bardejově dávají smysl, pokud se chystáte hlavně na sever kraje. Ubytování tam ale nefunguje jako v běžném městě: pokoje si nezarezervujete přes velké portály a přednost mají lázeňští hosté. Třetí možnost je horská chata na Lysé, odkud máte na dosah lanovku i hřebenovku.

Kolik dní na Šariši stačí

Za tři dny stihnete hrad, jeskyni a jeden kaňon a budete mít pocit, že jste Šariš viděli. Neviděli. Počítal bych s pěti až sedmi dny, protože jednotlivá místa jsou od sebe dvacet až čtyřicet minut jízdy a většina z nich si zaslouží víc než dvacetiminutovou zastávku. V Krivanech jsem měl necelou hodinu a dodnes mě mrzí, že jsem odjížděl uprostřed vyprávění.

@milan_bezmapy+249 000 sledujících

Sledujte mě na Instagramu

Sledovat

Co vidět na Šariši podle Milana Bez Mapy

Hrad Šariš ve Veľkém Šariši

Začnu detailem, který vám na místě nedojde, dokud vám ho někdo neřekne. Když stojíte na nádvoří hradu Šariš, stojíte na vyhaslé sopce. Šarišský hradní vrch je kuželovitý andezitový kopec, pozůstatek dávné sopečné činnosti, a celý je od roku 1964 národní přírodní rezervací.

Areál hradu má přes čtyři hektary a samotná zastavěná plocha přesahuje 2,7 hektaru, takže hrad Šariš patří k nejrozsáhlejším středověkým zříceninám na Slovensku. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1245, pod jménem Sarus. Hrad tu stál kvůli obchodní cestě, která vedla údolím Torysy ze severu na jih. Po bitvě u Moháče z něj Habsburkové udělali vojenskou pevnost se stálou posádkou zhruba dvou set pěšáků.

Nahoře stojí donjon, což je francouzské označení pro nedobytnou věž. Zdi má silné čtyři a půl metru a původně měřil kolem třiceti metrů. Ještě před patnácti lety z něj zbývalo asi sedm metrů, dnes měří patnáct. Podle místních z jeho vrcholu za dobré viditelnosti dohlédnete do tří zemí a najednou uvidíte šest dalších hradních zřícenin kraje, mezi nimi Kamenický, Kapušanský i Hanigovský hrad. Schodiště je úzké schválně. Počítalo se s bojem muže proti muži a výhodu měl ten, kdo útočil shora halapartnou.

• Tip od Milana Hrad je přístupný celoročně a v podstatě nonstop. Průvodce jsem tu našel od dubna do října a v zimě o víkendech. V pondělí průvodci nejsou.

Proč na hradě Šariš nikdy nebyla studna a jak tu získávali pitnou vodu

Na tohle se na hradě zeptá málokdo, a přitom je z odpovědi vidět celý středověk. Na hradě Šariš není studna a nikdy nebyla, protože celý kopec je z andezitu a voda v něm prostě není. Řešili to filtračními studnami a zhruba šesti cisternami, do kterých sbírali dešťovou vodu a čistili ji přes uhlí a byliny, které pěstovali přímo na hradním vrchu. Pod věží Alžbetka měli vinice, protože ředěné víno bylo bezpečnější pít než vodu. Pilo ho služebnictvo a pily ho i děti.

Druhá věc mi tam nedala pokoj. V roce 1660 tu vyletěl do vzduchu sklad střelného prachu a podle místní verze za to mohl voják, který usnul na noční hlídce s dýmkou v puse. O sedmadvacet let později, v roce 1687, hrad vyhořel a už ho nikdo neobnovil. Následky vidíte dodnes, i když o nich nevíte. Po výbuchu nikdo suť neodvážel, takže dnes chodíte po dvou až třech metrech sutě. Pod nohama máte kapli a obytné domy, které zatím nikdo nevykopal. Přednost teď mají hradby, které se rozpadají.

Hrady Šariše spojené světlem

Pokud si cestu můžete naplánovat na konkrétní termín, zkuste Noc hradních zřícenin. Bývá v polovině srpna a hrady Šariše se při ní spojují světlem. Je to obnovená středověká komunikace ohněm mezi hrady, které na sebe navzájem vidí.

Rozsvítí se první a každé dvě až tři minuty se přidá další. Dělají to už roky a postupně se připojují i hrady mimo kraj, například Stará Ľubovňa, Vinné a Plaveč. Když jsem o tom slyšel poprvé, napadlo mě, že přesně tenhle typ akce by v jiné zemi měl vlastní kampaň a autobusy ze sousedních měst.

Jeskyně u Lipovců

Řeknu to na rovinu. Navštěvovat slovenské jeskyně mi často připadá jako ztráta času. Hlavně ve státních dostanete průvodce, který se nazpaměť naučil jednoduchý text o tom, že tenhle krápník vypadá jako žirafa, tamten jako sloník, a přejte si tři přání, princezna Esmeralda vám je splní. Žádná přidaná hodnota, nula informací. Chodíte po osvětlené trase mezi zábradlím a po hodině nevíte, co jste se vlastně dozvěděli.

Jeskyně u Lipovců je pravý opak a je to díky tomu, kdo vás jí provází. Jeskyni spravuje jeskyňář Rudolf Košč, mimochodem otec slovenské zpěvačky Katky Koščové. Provázela mě jeskyňářka Michaela Pancuráková, učitelka zeměpisu a chemie, která o téhle jeskyni napsala diplomovou práci a je jednou z mála slovenských jeskyňářek. Vykládala tak, že jsem po čtyřiceti minutách chtěl být jeskyňář.

Rozdíl mezi člověkem, který si odbude placenou skupinu, protože za dveřmi čeká další, a člověkem, pro kterého je to celoživotní koníček, v jeskyni poznáte hned po první větě.

K samotné jeskyni. Je to jediná zpřístupněná jeskyně v celém okrese Prešov, otevřeli ji v roce 1999 a není tu elektrické osvětlení. Dostanete přilbu a svítíte si sami, buď jeskyňářskou karbidkou, nebo vlastní čelovkou. Uvnitř je celoročně sedm stupňů, takže i při třiceti stupních venku se vyplatí vzít si mikinu. Základní trasa trvá kolem čtyřiceti minut a zvládnou ji i děti.

Jeskyně nevznikla ve vápenci, ale v dolomitu. Poznáte to i okem, protože skála je šedá, a ne bílá. Jeskyně je stará asi čtyři miliony let. V zimě tu spí kolem dvou set padesáti netopýrů. Místní ji kdysi brali jako obyčejnou díru v zemi, ve které čas od času zmizel dobytek, a dětem říkali, že tam bydlí čerti.

Na konci si vybíráte. Buď jdete po žebříku, nebo úzkým otvorem, kterému říkají porodní chodba a který je velký zhruba jako vaše přilba. Já jsem šel po žebříku, protože mi ten otvor připadal klaustrofobický, a nestydím se za to. Co si ale z celé návštěvy odnáším, je něco jiného. Můžu stát i v té nejkrásnější jeskyni na Slovensku, ale vždycky jde o lidi.

• Tip od Milana Jeskyně je otevřená od dubna do poloviny listopadu a nemá pevně dané časy prohlídek. Chodí se po skupinkách, takže čekat můžete pět sekund i padesát minut. Zavolejte předem.
• Tip od Milana Od parkoviště u silnice mezi Lipovcemi a Lačnovem je to k jeskyni asi dvacet minut pěšky, kousek po louce a pak lesní pěšinou.

Lačnovský kaňon a vyhlídka Srdiečko: trasa, parkování a co cestou uvidíte

Kousek od jeskyně leží Lačnovský kaňon, kterému místní říkají Malý Slovenský ráj. Soutěska je dlouhá zhruba dva kilometry, vyhloubil ji Lačnovský potok a v některých úsecích jsou kovové schody, žebříky, lávky a pomocné řetězy. Není to náročné, ale ani to není procházka po asfaltu. Ve skále uvidíte obří hrnce, tedy díry, které nevyvrtal člověk, ale voda, která se v nich po staletí točila ve vírech.

Nejznámější je skála Kamenná baba, která připomíná ženu s dítětem v náručí. Pověst říká, že to byla macecha, která chtěla nevlastní dítě shodit ze skály a zkameněla dřív, než to stihla. Celá národní přírodní rezervace nese od roku 1964 její jméno. Dál v kaňonu stojí šedesátimetrový Mojžíšův sloup (Mojžišov stĺp) a skalní okno Vrátnica. Na lesní stezce směrem k jeskyni je ještě vyhlídková lávka Srdiečko, ocelový nosník vsazený mezi dvě skaliska.

• Tip od Milana Parkoval jsem v Lipovcích u fotbalového hřiště, odkud se do kaňonu jde přes dřevěnou bránu po značce. Parkoviště se platí přes QR kód. Kaňon a jeskyně se dají spojit do jednoho dne, já jsem to tak udělal.

Minerální pramen Salvator v Lipovcích

V katastru Lipovců je zdokumentováno šestnáct minerálních pramenů. Jeden z nich pojmenoval hrabě Szakmáry na začátku 19. století Salvator, tedy Spasitel. Zároveň ho začal plnit do lahví a rozvážet, takže patří k nejstarším baleným minerálním vodám na Slovensku.

V roce 1880 vyhlásila uherská vláda pro tyto prameny ochranná pásma, což tehdy nebylo běžné. V první polovině 19. století byly Lipovce lázněmi, kam se jezdila léčit šlechta z celého okolí Prešova.

Lanovka na Lysou v pohoří Čergov

Sedačková lanovka na Lysou je z roku 1983 a téměř dvacet let byla prakticky mrtvá. Předchozí majitelé ji dali dohromady a spustili, ale s načasováním, jaké bych nepřál nikomu. Stavět začali v srpnu 2021 a k 1. lednu měli hotovou lanovku, zasněžený svah i provoz. Vzápětí přišel covidový zákaz a nakonec středisko prodali. Dnešní provozovatelé ho rozjíždějí znovu a jejich největší problém není propagace, ale to, že lidé z okolí pořád nevědí, že lanovka zase jezdí.

Nahoru se dá vyjít i pěšky, nejkratší trasou zhruba za pětačtyřicet minut. Já jsem jel lanovkou. Z vrcholu je vidět na Tatry, Nízké Tatry, na jih až po Kojšovskou hoľu a na sever do Polska. A stojí tam autobus, který někdo vytáhl na vrchol hory a udělal z něj útulnu s posezením a v zimě i s barem.

Tlačil ho manipulátor, táhl traktor a poslední metry po trávě ho dotlačila rolba. Když jsem se ptal proč, odpověď byla jednoduchá. Scházejí se tu lidé ze všech stran hřebene a potřebovali střechu nad hlavou.

• Tip od Milana V zimě jezdí lanovka denně, v létě zatím o víkendech, otevřeno mají od 9 do 18 hodin. Pokud jedete ve skupině od čtyřiceti lidí a ohlásíte se předem, spustí ji i mimo provozní dny.
• Tip od Milana Na chatě i na vrcholu mají razítko a vrcholovou knihu. Sbírání razítek mě motivuje úplně jinak než jakákoli sleva. Poprvé jsem ten systém viděl v Ushuaii, kde si turisté kupují pas a nechávají si do něj dávat razítka všude, kde byli.

Naučná stezka na Čergově s dětmi

Kousek od lanovky začíná naučná stezka dlouhá 980 metrů, která byla v době mé návštěvy stará měsíc. Vznikla z velmi praktického důvodu: k chatě předtím nevedla žádná pohodlná cesta pro starší lidi a pro děti. Celá vede ve stínu, což bylo při dvaatřiceti stupních venku znát hned po pár metrech.

Na tabulích, které jsou čitelné z obou stran, je rozepsaný příběh pastýře Čergova a čarodějnice, která mu ukradne kotlík. Cestou děti hledají indicie s písmeny, skládají z nich slovo a o víkendech za něj dostanou odměnu.

Jízda na koni na Čergově

Ráno před výstupem na Lysou jsem si dal vyjížďku na koni po čergovských lesích a byla to nejlepší hodina celého dne. Jede se lesem, s výhledy, které z auta nikdy neuvidíte, a cestou jsme se zastavili i u toho autobusu v lese. Koně jsem si zajistil přes ranč v obci Červená Voda. Tohle je potřeba domluvit předem po telefonu, ne až na místě.

Turistika na Čergově

Hřeben Čergova je dlouhý zhruba pětatřicet kilometrů a vede přes Veľkou Javorinu a Prihyby až na Minčol. Běží se tu Čergovský ultramaraton na dvaatřicet kilometrů s převýšením kolem 1 400 metrů. Pokud nechcete hřebenovku, ve starém lomu pod Lysou je jednoduchá ferata, kterou lezou děti i lidé, kteří se bojí výšek. Medvěd tu natrvalo nežije, jen tudy prochází.

Kaštel v Krivanech a Centrum lidové kultury

Krivany mají dnes kolem 1 300 obyvatel a kdysi tu stálo jedenáct až dvanáct panských dvorů a až jedenáct kaštelů jednoho rodu, Dessewffyů. Důvod je prozaický: panství se dělila mezi potomky, až z jednoho velkého majetku zbylo deset malých, každý s vlastním sídlem. Dnes zůstal jeden a patří obci.

Kaštel je renesanční, z první poloviny 17. století, původně obranný, s atikou, střílnami a dvěma kruhovými baštami. Po požáru koncem 18. století ho přestavěli v klasicistním stylu a v roce 1863 ho Lajos Bornemisza dostal jako svatební dar. V roce 1947 ho rodině zkonfiskovali, po revoluci ho vrátili v restitucích a v roce 2000 ho obec koupila i s hektarem a půl pozemku.

A teď to, co mi tam přišlo nejzajímavější. V osmdesátých letech kaštel přestavovali a do suterénu při tom nalili čtyřicet centimetrů betonu. Beton nedýchá, začal tahat vodu a pouštět ji do zdí, takže ho při obnově museli ručně vysekat, vyvézt ven a na stejné místo navézt čtyřicet centimetrů drenážního kamene. Nejdražší na obnově nebylo to staré, ale to, co tam někdo přidal v dobré víře.

A ještě jeden detail, který jsem nečekal. V letech 1996 až 2000 tu byla diskotéka, na kterou jezdili lidé až od Košic i od Michalovců.

Vedle kaštelu je Centrum lidové kultury se sýpkou (sypanec), kde je expozice o výrobě chleba od zasetí obilí po semletí mouky, krivanská kuchyně a roubenka z roku 1899, kterou sem převezli odjinud. Zastavila mě tu paní ze stacionáře pro seniory, že mě sleduje na Instagramu, a chtěla se se mnou vyfotit. Šariš není turisty přeplněný kraj a je to na něm znát v každé vesnici.

Kdo byl Ján Lazorík a proč se v Krivanech koná folklorní festival

Jméno, které v Krivanech slyšíte každou chvíli. Ján Lazorík se narodil v roce 1920 a zemřel v roce 2015, tři týdny před pětadevadesátými narozeninami. Byl to učitel a ve volném čase chodil po východoslovenských vesnicích s magnetofonem, fotoaparátem a sešity a nahrával, co se dalo.

Muzeu ve Staré Ľubovni po sobě zanechal 12 000 fotografických negativů, stovky magnetofonových pásků a 38 terénních sešitů. Od roku 1992 vydal čtyřiadvacet knih, většinu z nich v šarišském nářečí. Celý život prosazoval reformu slovenštiny, chtěl z ní odstranit ypsilon.

V roce 1968 založil v Krivanech folklorní soubor a postavil tu amfiteátr. Festival, který inicioval, má dnes za sebou přes třicet ročníků a v obci ho pořád spojují jen s ním. Koná se vždy druhý srpnový víkend a jezdí na něj kolem tří tisíc lidí. Odjížděl jsem s jeho knihou v podpaží, na jejímž konci je slovník šarištiny. Od té doby vím, že gruľa je brambora, nálešníky jsou bramboráky a prepášnik je uličník.

Kaštel rodu Péchy v Hermanovcích a příběh hraběnky, která se vrátila k ruině

Příběh tohoto kaštelu začal kolem roku 1772 a je to příběh lásky. František Péchy požádal o ruku Barboru Bereczkyovou a ona mu vzkázala, že přijde ráda, ale ať jí postaví nový kaštel, a ne dole u potoka, ale na kopci. Starý dal zbořit a nový postavil na kopci. Když zemřel, nechala mu nad hrobem postavit gloriet, umělecký náhrobek, jaký na Slovensku skoro nikde jinde nenajdete. O devětadvacet let později ji pohřbili v kryptě pod ním, vedle něj.

Dvacáté století bylo k rodině podstatně krutější. Posledního majitele, Györgye Péchyho, odvlekli v roce 1945 na nucené práce do Sovětského svazu, kde také zemřel. Jeho manželka směla v části kaštelu bydlet do roku 1948. Pak tu byla škola a z kaštelu se postupně stala ruina bez oken a dveří. V roce 1997 se sem po letech strávených ve Švýcarsku přijela podívat jejich vnučka Klára Szakall von Losoncz a rozhodla se ruinu zachránit. Deset let pak létala jednou měsíčně na dvaasedmdesát hodin a v příručním zavazadle si vozila deset litrů hořlavého odstraňovače starých nátěrů, protože takové chemikálie se tu tehdy nedaly koupit. Z celého původního vybavení kaštelu se nakonec na půdě našly jen tři věci: rodinná fotografie, půlka talíře z roku 1848 a jedna vidlička.

Areál neslouží jako běžná památka, takže prohlídku je potřeba domluvit předem, nejčastěji přes ubytování v Loveckém domě pro hosty (Lovecký dom). Celý rozhovor s ní a odpověď na to, proč na Slovensku kaštely chátrají, připravuji.

Kamenický hrad a další zříceniny nad Horní Torysou

Pokud vás chytne sbírání zřícenin, na Šariši máte z čeho vybírat. Z donjonu hradu Šariš jich najednou uvidíte šest a na většinu se dá vyjít pěšky.

Kamenický hrad nad Horní Torysou (Horná Torysa) je jeden z těch, které mi doporučili místní, spolu s Hanigovským hradem. Ani na jeden jsem se už nedostal, takže si je nechávám na příští cestu.

Proč památky na Šariši zachraňují jednotlivci

Když jsem si po týdnu procházel poznámky, vypadl mi z nich jeden vzorec. Za každou zachráněnou památkou na Šariši stojí konkrétní člověk, který se rozhodl, že ji nenechá spadnout. Jeskyňář, který stavěl cestu pětatřicet let. Obec, která si koupila kaštel, i když věděla, že na dokončení nemá. Žena, která se z ciziny vrátila k ruině po prarodičích. Rodina, která znovu rozjela lanovku z roku 1983. Učitel, který celý život nahrával vesnický folklor, aby ho někdo o padesát let později mohl slyšet.

Šariš byl kdysi bohatý, protože údolím Torysy vedla obchodní cesta ze severu na jih. Proto je tu tolik hradů a tolik kaštelů. Když se obchodní cesty přesunuly, peníze odešly a památky zůstaly. Dnes je na Šariši víc památek, než jich kraj dokáže uživit, a to je celá odpověď na otázku, proč polovina z nich vypadá tak, jak vypadá. Není to nezájem. Je to matematika.

V jedné věci ale s místními nesouhlasím. Několikrát jsem slyšel, že propagace nemá smysl, že po velké kampani přišlo za dva dny jedenáct lidí a že jediné, co funguje, je spokojený zákazník. Rozumím tomu, ale nesedí to. Můj příspěvek o jeskyni u Lipovců vidělo půl milionu lidí a desítky z nich mi napsaly, že o tom místě netušily a že tam jedou. Nejde o to, že by propagace nefungovala. Jde o to, kdo ji dělá a jestli o místě mluví někdo, komu lidé věří.

Bardejov a Bardejovské lázně

Sever kraje si zaslouží vlastní text, protože Bardejov je zapsaný na seznamu světového dědictví UNESCO a Bardejovské lázně fungují úplně jinou logikou než zbytek Šariše. Je tam skanzen, kolonáda s osmi prameny, hradby, židovské suburbium a město, které v 15. století patřilo k nejbohatším v Uhersku. Pokud plánujete cestu na Šariš, tato dvě místa bych k ní přidal a celý Bardejov i lázně jsem sepsal tady.

Cestujte!
Milan Bez Mapy

Cesta se uskutečnila s finanční podporou Ministerstva cestovního ruchu a sportu Slovenské republiky.